11. kapitola- Na ošetřovně

13. ledna 2008 v 16:52 | Lůca & Anduel |  $Proč zrovna já?$
Lidičky! Mooooc se vám omlouvám, ale já nemehlo jsem sem zapomněla vložit jedenáctý díl! Tak si ho prosím přečtěte ještě před tím dvanáctým!

11. Na ošetřovně
Táhnul mě nečekaně do sklepení. Já toho blonďáka tak nenávidím. Od té doby, co si myslím, že ví něco víc o vraždě mé matky, ho nenávidím o to víc. Moje emoce se projevily díky mé moci metamorfága. Ani jsem to nezaregistrovala, ale mé vlasy se změnily na rudé.
"Jen se zklidni," říkal ledově klidným hlasem.
"Až mě pustíš," odpověděla jsem naštvaně.
"Tak toho se jen tak nedočkáš!" řekl výhružně. Začala jsem se zmítat a doufala jsem, že povolí sevření. Když se mi podařilo ho kousnout, tak mě silně odhodil na zeď. Musela jsem vykřiknout. Neskutečně mě bolela hlava. Cítila jsem, jak mi po krku začínají téct potůčky krve. Motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Lucius se jen uchechtl.
"A to byl jen začátek. Vím o tobě něco...co nevíš ani ty sama," řekl tajemně a znovu se mě snažil vytáhnout na nohy. Neudržela jsem se na nich. A jeho slova mi pořád vrtala hlavou. Když v tom jsem uslyšela hlasy. Lucius mě opět silně hodil na zem a ztratil se ve stínech. Už jsem jen zaslechla, jak zašeptal...ještě se potkáme.
"Pane profesore, ale ten lektvar je hodně složitý a...Ann!" uslyšela jsem výkřik a velmi povědomý hlas. Pousmála jsem se, ale ostatní slova se ztratily v dáli a já upadla do bezvědomí.
Probudila jsem se a viděla jsem jen tmu. Pak jsem otevřela oči a zjistila jsem, že je odpoledne. Musela jsem si protřít oči. Viděla jsem rozmazaně. Ale nejvíc mě bolela hlava. Chtěla jsem se posadit, ale po pár marných pokusech jsem to vzdala. Konečně jsem se rozhlédla po místnosti. Na židli vedle mě seděl Remus. Usnul vyčerpáním. Blonďaté vlasy měl rozcuchané až nebezpečně připomínal Jamese. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila jsem se k němu natáhnout. Bohužel...
"No kruci," řekla jsem naštvaně ze země, na kterou jsem spadla. Blbá gravitace. Remus se s trhnutím probudil.
"Ann, co to děláš?" ptal se vyděšeně.
"Ležím," řekla jsem svatouškovsky.
"A můžeš mi vysvětlit proč na zemi?" ptal se s potutelným úsměvem.
"Nemůžu za to, že ty postele dělají tak malé..." řekla jsem se samozřejmostí. Kroutil hlavou a pomohl mi vstát. Naneštěstí jsem se ho musela pevně držet, jinak bych sebou znovu švihla na zem. Nevypadal, že by mu to vadilo. Musela jsem se lehce usmát. A krátce jsem ho políbila. Opatrně mě položil zpátky na postel a sedl si na kraj.
"Co se stalo?" ptal se mnohem vážnějším tónem. Koukala jsem se z okna. Byl krásný den. Na nebi ani jeden mráček.
"Všechno je v pořádku, nic vážného se nestalo," odpovídala jsem pomalu.
"Ann, přinesli tě s otřesem mozku a krvácející hlavou. Nemáš ani ponětí jak..." pátravě jsem se mu podívala do očí.
"...jaký jsem měl strach. Nikdy v životě jsem se o nikoho tak nebál," dokončil roztřeseným hlasem.
"Ale už jsem v pohodě. Nech to být," řekla jsem potichu.
"Ty víš, že nemůžu."
"Musíš," řekla jsem vážně. Zakroutila jsem hlavou, až mi vlasy spadly do obličeje. Byly pořád rudé. Zavřela jsem oči a soustředila se. Měla jsem zpátky modrou i když tentokrát světle. Usmál se na mě. Opatrně jsem natáhla ruku...A podařilo se mi shodit noční lampičku.
"Čím jsem šťastnější, tím je ze mě větší nemehlo," řekla jsem s úsměvem.
"Podle mě si byla teda vždycky..." řekl provokativně.
"Ty!!!"
"Já!" ozvalo se ode dveří. Do pokoje vplula záplava rudých vlasů.
"Lily," řekla jsem šťastně. Přišla k mé posteli a objala mě.
"Tady máš nějaký sladký," řekla tajemným hlasem a pořád se usmívala.
"Si zlatá. Děkuju," řekla jsem s úsměvem. V pohledu jsem jí děkovala za víc než jen sladký...pochopila to a přikývla.
"Víš, že je tu tvůj otec?" zeptala se po chvíli.
"Cože? Tak zlý to snad se mnou není ne?" ptala jsem zmateně a hledala jsem v jejích očích podporu.
"Pokud jsem to správně pochopila, tak už tu byl před tím incidentem..." řekla opatrně Lily.
"Co se ti vůbec stalo?" ptala se Lily. Ale já jí nevnímala. Nerozuměla jsem tomu, proč by tu můj otec měl být. Bez zjevné příčiny. Někdo zaťukal na dveře. Remus řekl dále a vykoukla na nás hlava paní profesorky McGonagallové.
"Slečno Vixenová, pan ředitel s vámi potřebuje nutně mluvit. Tak se oblečte a já vás k nim odvedu," řekla milým hlasem. Ona mluvila mile...to nevěstilo nic dobrého.
"K nim?" zeptala jsem se, když mi Lily pomáhala vstát.
"Je tam i váš otec. Je to velice naléhavé," řekla opět v klidu a já zaslechla soucit. Rychle jsem se oblékla. Při tom několikrát všechny v okolí uhodila a shodila na zem. A konečně jsem se vydala za McGonagalkou. A měla jsem strach z toho, co mělo přijít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama