Proč zrovna já? -5. kapitola

26. prosince 2007 v 17:15 | Lůca & Anduel |  $Proč zrovna já?$
Tak...Anduel-řečená pilná včelička- si pěkně pospíšila..asi bych to ani já takle rychle nesepsala..no ale každopádně si pěkně mákla a napsala další úžasnou kapitolu..až na ten konec...no co...pokusim se nějak sesmolit další díl...a tady máte ten 5. :

5. Proč žít?
V pokoji jsem si nechala zhasnuto a přemýšlela jsem. Teď mám kamarádku, i když jsem o ní vůbec nestála. Je to správně? Mám ještě někomu dalšímu kazit život tím, že se mu do toho jeho připletu? Je to fér? Vůči ostatním určitě ne. Já nejsem někdo, kdo přináší neštěstí. Já jsem samo neštěstí, zloba a smutek tohoto světa. Co mám dělat? Nebylo by lepší, kdybych neexistovala? Nebyla. Stejně už jsme nikdo. A vždycky jsem byla.
"Rebecco! No tak Rebecco. Probuď se!"
"Neříkej mi Rebecco, Kate."
"Fajn, tak Ann. Pojď už. Máme lektvary. První hodinu. Snad nechceš přijít pozdě. Vždyť jsme teprve v prváku."
"Bla bla bla. Vždyť už jdu. Křikla s nezblázní, když přijdu pozdě. Protože už dávno blázen je."
Neklidně jsem se zavrtěla na posteli. Vraceli se mi dávno zapomenuté vzpomínky. Že by se mi odehrával celý život před očima, jak patetické...nebo osud. Nemohla jsme usnout. Nechtěla jsem. Bála jsme se. Jak jsem se nebála smrti, tak jsem se bála usnout. Bála jsem se mých nočních můr. Vidět ji znovu a znovu...zavrtěla jsem hlavou. Musím vyhnat tyto myšlenky. Daleko. Ale věděla jsem, že se vrátí. Vždycky se vracejí.
"Slečno Vixenová, výborně. Uděluji havraspáru deset bodů..."
"Šprtka," ozvalo se za mnou. Byl to mimořádný stav a všechny první ročníky měly spojené dvě hodiny. Ohlédla jsem se a viděla pár zmijozelských kluků. Smutně jsme svěsila hlavu.
Zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou. Jak jsem mohla být tak naivní, hloupá a šťastná...Max měla zase na mě položenou hlavu. Musela jsem jí odstrčit. Musela jsem vyjít ven z toho stísněného pokoje. Zmenšoval se on nebo mé problémy rostly?Nějak jsem si oblíbila noční toulky. Uklidňovaly mě.
"Třetí ročník. To je pohoda co, Dvanácteráku?" Slyšela jsem, jak se Poberti vybavují za stromem. Musela jsem se přiznat, že jsem si je oblíbila. To se nedalo tvrdit o jejich vtahu ke mně.
"Vixenová zase zavalená v knížkách. Jaký překvapení," ozval se Black.
"Stejně jako Black bez mozku, nic neobvyklýho."
Musela jsme se v přítomnosti usmát. Byl to ale hořký úsměv. Záviděla jsem jim. Jejich partu. I ty průšvihy. Ale to bylo dávno. Teď jsem jiná. Úplně jiná. Bývala jsem usměvavá. Teď se to přeměnilo ve škleb. Co se to se mnou stalo? Proč nejsem schopná se vzchopit. Proč odháním své nejbližší.
"Vypadněte! Všichni vypadnete! Nenávidím vás! Všechny do jednoho. Zmizte mi z očí, ze života! Vypadněte!" řvala jsem na celou havraspárskou věž. Vrátila jsem se do školy z domova, kde jsme trávila pár dnů volna navíc. Zrovna...jsem přišla o svou matku. Nenávidím všechny. Co teď se mnou bude...?
Tohle bylo čerstvé. Už jsem ale nebrečela. Do školy jsem se vrátila jen na zkoušky. Všichni se na mě divně dívali. Soucitně? Může člověk vycítit neutuchající bolest jiného člověka?
Seděla jsem v knihovně a učila se na poslední zkoušku, která mě čekala. Nemohla jsem se ale už učit. Brečela jsem. Pořád a pořád. Někdo mi poklepal na rameno. Vzhlédla jsem.
"Seš v pořádku?" Nebyla jsem schopná mluvit. Nebyla jsem schopná ničeho. Jen jsem zavrtěla hlavou.
"Co se stalo?" ptal se dál. Nemohla jsem mluvit a pořád jsem jen brečela a brečela. Měla jsem zkrvavené oči. Už několik dní jsem nespala. Nemohla jsem...
"Dobře. To bude dobrý, ať už se stalo cokoliv," řekl a položil mi ruku na rameno. Vrtěla jsem hlavou a stále jsem nebyla schopna mluvit...
"Kdybych se tě zeptala: proč žít?" dostala jsem ze sebe sípavě. Zamrkal a podíval se na mě takovým zvláštním pohledem. Jako kdyby věděl, co mě trápí. Ale to jsem nevěděla ani já.
"Proč žít...žij kvůli sobě, abys jednou mohla zodpovědět tuhle otázku sama sobě. Žít znamená nevzdávat se. Život je boj." Koukala jsem se mu do očí. A po chvíli jsem usnula. Klidně.
Už jsem zase byla u toho okna. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli se mi jen nezdál...nebo jestli to byla skutečnost. Myslím, že ano. I když jsme se o tom už nikdy nebavili. Den na to jsem odjížděla. Nebýt jeho, tak jsem asi opravdu skočila. K čemu to ale bude, když to udělám teď...život znamená boj. Není hodný ani zlý soupeř. Jsme my a náš osud. Osud, který vytváříme.
Procházela jsem se po chodbách. Bylo chladno. Sedla jsem si na jedno okno a Max se ke mně přitulil. Moje kamínka...hrála jsem si s jeho srstí. Dívala jsem se na hvězdy.
"Co tu děláte, slečno Vixenová?" ozvalo se za mnou.
"Pane profesore Brumbále, já jen...rozjímám?" řekla jsem nervózně. Jen se na mě s pochopením usmál.
"Zmrzlinu si asi nedáte co?" řekl s úsměvem.
"Ne, to ne...ale mohl byste zařídit, aby Max...teda můj pes...no aby mu dovezli jeho žrádlo. To od domácích skřítků je, no...radši bych prostě to jeho," řekla jsme s rozpaky. Ještě víc se usmál.
"Samozřejmě, ale myslím, že byste se už měla odebrat na svou kolej." Jo, to já taky, pomyslela jsem si. Chvíli vypadal, jako kdyby mi četl myšlenky, ale pak se otočil a zase odešel. Den bláznů.
Vydala jsem se směr Havraspár. Ale zamotala se mi cestou hlava. Únavou jsem omdlela. Max začal štěkat. Slyšela jsem kroky. A křik. Pak už si skoro nic nepamatuju. Jen ten povědomý hlas...
"Seš v pořádku?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama