Proč zrovna já? -3. kapitola

26. prosince 2007 v 9:14 | Anduel |  $Proč zrovna já?$
Ahoj...má milá Anduel si pospíšila a je tu nová kapitola! Sice jsem do té minulé psala, že tich komentářů chci 5(mimocohem: byl jenom 1 a to od Anduel), ale tahle povídka nepatří jenom mě, takže jí nemůžu zastavit ani pozastavit. A krom toho jsem také zjistila, že mě baví psát tuhle povídku...asi také proto, že ji píše Anduel a tý se vždycky povede :o) Ale už dost těěch keců...tady ji máte, a doufám, že co nejdřív přibyde další...:

3. Výkřiky do tmy
No, možná jsem v sobě měla až moc optimismu. Brumbál si mě už podruhý za dva dny, slovy dva dny…pozval k sobě do ředitelny. Buď jsem tak neskutečně nadaná žákyně nebo už se mnou zase chce něco řešit. Sice jsem měla toho dědulu ráda, ale všechno má svý meze ne? Už teď na mě všichni koukali, jak ne cvoka. Nevím, jestli to zlepší tím, že mě furt k sobě bude volat!
Šla jsem ztemnělými chodbami a koukala jsem se ven. Byla to velice svádivá myšlenka si prostě stoupnout na římsu a…mít konečně klid. A tentokrát opravdu ten věčný. V poslední době jsem pořád přemýšlela nad tím, jaké to asi je...už jsem asi blázen. Ale žal je větší a silnější než já. Zastavila jsem se u jednoho velkého okna. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a kousek jsem nakročila. Stačilo tak málo...
"Co to tady vyvádíš, Vixenová?" ozval se za mnou povědomý hlas.
"Blacku, už si na tom tak špatně, že to beze mě nevydržím celý den a pak nepoznáš, že prostě stojím u okna a...chvíle napětí...dýchám?" ptala jsem se sarkasticky. Byla tam celá Pobertovic parta. Samý volové. Co jsem komu udělala?
"Nebuď drzá, pořád jsem ti nezapomněl to ze společenky..." řekl výhružně.
"No, už se třesu! Odpal!" řekla jsem znuděně. Zahradil mi cestu.
"Tak jednoduše to nepůjde."
"Mně nedělá problém ti ublížit," řekla jsem stále klidně.
"To uvidíme..."
"Siriusi, nech toho," ozval se Lupin. A velice vážně a zamračeně se na Siriuse díval. Wau! Klobouk dolů! To hovado uhlo! Jen jsem se mile na Lupina usmála. A konečně jsem se vydala k ředitelně. Není moc chytrý mít zpoždění...ale to už jsem celá já. Ne moc chytrá. A ne moc šťastná. Tak proč na všechny směry rozdávám úsměvy? Proč? Nebo chci? Já už opravdu nevím, kdo jsem...
"Slečno Vixenová, klidně vstupte," ozval se za dveřmi Brumbál.
"Dobrý d...," ani jsem to nestačila doříct a něco mi oblízlo pusu a ujišťuju vás, že Brumbál to nebyl. A ani žádný z mých ctitelů...byl to můj pes. Kruci co tu dělá můj pes?!
"Pane profesore, proč je tu Max?" ptala jsem se celá dezorientovaná. A Brumbál se pořád culil a culit a...culil. Protože pozoroval jak mě můj aljašský malamut velkej jak slon, zavalil a pořád nadšeně blízal. No prostě super... a pak nemám mít depky.
"Tvůj otec mi ho pro tebe poslal, že by...že by to pro tebe pak mohlo být lehčí," řekl klidně Brumbál ale objevila se mu tváři vráska.
"Tak usnadňovat mi to tu chce jo? Kdyby chránil moji matku, místo toho aby byl nevím kde, tak by žila! Kdyby se o nás staral, jak měl! Ale to pro úspěšného muže není co? Rodina a povinnosti! Nenávidím ho! Nenávidím celý svět. Nenávidím sama sebe, že jsem tomu taky nedokázala zabránit! Ale on...on už mým otcem není a vlastně nikdy nebyl," řekla rozhořčeně. Hrála jsem si s Maxovou srstí. Miluju se přehrabovat v chlupech. Uklidňuje mě to. A to jsem teď doopravdy potřebovala. Uklidnit.
"Váš otec..."
"NENÍ TO MŮJ OTEC!"
"Pan Vixen, udělal zajisté všechno, co mohl. A při útoku smrtijedů..."
"Neudělal nic! Naprosto nic!" křičela jsem naštvaně. Naprosto nic...
"Jsem si jist, že..."
"Buďte si jist, čím chcete. Ale já už mu nikdy neodpustím. Nikdy. Doufám, že už mohu odejít," ani jsem to neřekla jako otázku. Brumbál jen kývnul hlavou a v očích mu byl vidět...soucit. Nebyla jsem ho hodna. Slitování. Ničeho. Měli mě zabít taky. Ve dveřích jsem se ještě na okamžik otočila...
"Vy netušíte, jaké to je...slyšet ji křičet...a umírat. Každou noc. Každou noc ten samý sen. Každou noc ta samá noční můra. Měla jsem tam umřít taky. I když je lepší, že asi trpím...protože jsem nechala trpět ji. Měla jsem nějak tomu zabránit. Jen jsem nevěděla jak..." řekla jsem a bez dalšího ohlédnutí jsem odešla. A Max za mnou.
Šla jsem k havraspárské společenské místnosti, ale zastavila jsem se opět u toho okna. Přemýšlela jsem. Zase. Skončit to jednou provždy. Navěky. To utrpení. Ale zasloužím si to? Zase jsem si stoupla na okraj. A dívala jsem se dolů, a pak do dáli...zapadalo slunce a já natáhla nohu do prostoru. Zavřela jsem oči. Cítila jsem jen studený vítr na tváři. Stačí jen jeden jediný krok. Max zaštěkal. Rychle jsem se otočila a viděla jsem, jak někdo zachází za roh.
Snažila jsem se ho doběhnout. Neznámý se mi ale samozřejmě ztratil hned. Nevěděla jsem, kdo to byl. A to mě děsilo. Nejzvláštnější bylo, že Max čuchal a vrtěl ocasem. Hledal ho a vrtěl ocasem? To je zvláštní, takový byl jen na psy a ne na lidi.
Šla jsem ale dál a už jsem se tím nezaobírala, ono se to někdy vyřeší...prošla jsem společenskou místností, aniž bych se na někoho ohlédla. Slyšela jsem pár otázek ohledně Maxe, ale nevnímala jsem je. Nevnímala jsem nic. Lehla jsem si do své postele. Ve svém pokoji. Max se stočil vedle mě a dal mi hlavu na břicho. Za chvíli jsem usnula. A hned se dostavily. Výkřiky do tmy...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helén Helén | 10. února 2008 v 18:57 | Reagovat

wow  ( nemám jinných slov )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama