Proč zrovna já?-1. kapitola

24. prosince 2007 v 12:56 | Lůca & Anduel |  $Proč zrovna já?$
Ahoj lidičky....mám tu pro Vás 1. kapitolku k Proč zrovna já? Myslím si(pokud to tedy jde), že se Anduel strašně moc povedla... Asi bych jí takhle nezvládla...chudák Rebecca...no...ale přečtěte si to sami...a ještě jednou, šťastné a veselé!
Lůca & Anduel (podpis je jako za mě, ale tu kapitolu psala Anduel, takže Lůca & Anduel)

1. Proč zrovna já?
Celý svět pro mě ztratil smysl. Jsem nic. Přišla jsem o to, co mi bylo drahé. Žádný Bůh neexistuje, protože kdyby existoval, tak by to nedopustil. Proč se to muselo stát zrovna mně? Byla a jsem naprosto obyčejná dívka, tak proč se muselo stát zrovna tohle!?
Sedím v kupé a koukám z okna. Zdá se mi to nebo je svět opravdu celý černý? Pořád koukám z okna a mám pocit, že všechno je buď černé nebo šedivé…Je září, slunce ještě hřeje. Ale pro mě už přestalo existovat světlo a teplo. Na duši jsem zahalená v černé. Jsem prostě temnota. Chodící smutek. Zabte mě někdo nebo to udělám sama…
Asi bych se měla představit co? Dokud můžu…jsem Rebecca. Rebecca Ann Vixenová. Netěší mě. Nenávidím všechny lidi. A můžete si to brát osobně. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře kupé. Neohlídla jsem se. Proč taky?
"Rebecco? Co se stalo? Pojď si sednout k nám," naléhala na mě moje bývalá kamarádka. Teď už žádné kamarádky nemám…
"Běž pryč. Chci být sama," řekla jsem potichu. Jen se za ní zavřely dveře. Tak jednoduše končí přátelství. Ani už nebrečím. Nabrečela jsem se dost. Už víc nemůžu. Končím s tím, abych se na svět pořád usmívala. Končím s bojováním proti osudu. Už nemám sílu. Je to můj poslední rok v Bradavicích. Poslední chvíle života. Protože už mě to tady nebaví. Kde jsou ty chvíle…ty šťastné chvíle. Byla jsem někdy vůbec šťastná? Na to, že jsem z Havraspáru, tak nepůsobím moc inteligentně.
Konečně klid. Ještě teda ne ten věčný…pořád čučím z toho skla. Vidím se v něm. Můj odraz. To jsem taková mumie? Moje tmavě modré až černé vlasy působily nezvykle. Normálně je mívám kaštanově hnědé…ale teď ne. Už ne. Abyste to pochopili…já jsem metamorfág. Zdá se vám to působivé? Mně teda moc ne. Po čase vás ta schopnost začne nudit.
"Je tady volno?" ozvalo se znova ode dveří. Ten hlas mi byl povědomý, ale nijak zvlášť známý. Otočila jsem se. Rudovlasá dívka na mě hleděla s tázavým pohledem.
"Když řeknu, že ne. Tak ti to stejně nezabrání si sednout co?" ptala jsem se ledovým hlasem.
"Máš vlastně pravdu. Ale co že seš tak milá? Vždyť se jede do Bradavic!" řekla a štěstí a radost z ní přímo kypěly. Bylo mi z toho špatně.
"Bradavice, no super…" řekla jsem sarkasticky. Dívka jen zakroutila hlavou a začetla se do nějaké knížky. Ale vypadalo to, že ji furt hryže svědomí. Chtěla mi pomoct. Ale mně už není pomoci. Musela jsem se hořce usmát. Taky jsem taková bývala. Všem jsem ochotně pomáhala…už je to dávno. Nebo jen chvíle? Okamžik. Já nevím. Co se to se mnou stalo. Co s člověkem udělá smutek a ztráta…
"Co se ti stalo?" ptala se soucitně ta rudovlasá dívka.
"Přestala jsem existovat…" řekla jsem potichu.
"Co…?" chtěla pokračovat ve vyptávání, ale někdo jí přerušil…
"A hele, Evansová!" vykřikl jeden kluk na chodbě. Tak tohohle jsem znala…Pan drsný a úžasný nebelvírský chytač. James Potter. Tak toho jeho pověst opravdu předcházela. A teď mi došlo, kdo je ta rudovláska…Lily Evansová. Ten kluk do ní musel bejt fakt pořádně zabouchlej, protože ji uháněla snad od prvního ročníku…je nutno přiznat, že za tu dobu Evansová opravdu zkrásněla. Její rudá hříva jí sahala až po pás a její smaragdové oči musely upoutat každého…kluka. Ale jinak to byla celkem složitá osůbka nebo tak aspoň na lidi kolem působila. Byla chytrá, milá a veselá. Přesto teď tady v kupé se mnou sedí sama. Zvláštní. Ale mě už okolní svět nezajímá, když zavrhl on mě, zavrhnu i já jeho.
"Vypadni, Pottere!" řekla naštvaně Evansová.
"Co tak nabručeně, Evansová?" ptal se s úsměvem Potter.
"Pro tebe všechno," řekla sarkasticky aniž by vzhlédla od knížky.
"Mně bys stačila ty," řekl až podezřele vážným hlasem. Nenápadně jsem je pozorovala. Evansová se, možná se mi to teda jen zdálo, trochu zachvěla. Už asi magořím. Ty jejich trapné hádky byly známé po celé škole. Teda on při nich byl trapný jen Potter. Evansová ho vždycky dokonale setřela.
"To míříš moc vysoko."
"Asi jo," řekl smutně a bez dalšího slova odešel z kupé. Evansová jen nepatrně natočila svůj pohled jeho směrem, a pak zavrtěla hlavou sama nad sebou. Vzplál ve mně takový povědomý pocit a přes všechny negativní emoce, jež jsem byla plná, jsem se nedokázala ubránit…
"Jsem Rebecca a nejseš blázen, když se ti líbí," řekla jsem shovívavě.
"Ale on je takovej…počkej, jak?! Ale mně se nelíbí!" řekla zděšeně Evansová nad svoji první reakcí. Musela jsem se usmát. Opravdový úsměvem po několika měsících.
"No jistě…vůbec," řekla jsem sarkasticky. Zdálo se mi to nebo zrudla?
"Já jsem Lily. Ty chodíš do stejného ročníku viď? Do havraspáru?" Smutně jsem přikývla. Vůbec jsme se tam netěšila. Na ty pátravé pohledy. Soucitné pohledy. Nikdo mi nechce a ani nemůže pomoct. Jsem sama. Sama stojím proti temnotě.
"Jo, do havraspáru. A ty seš náš chrabrý nebelvír, co?" ptala jsme se opět s úsměvem. Zase mi nestačila odpovědět. Do kupé vrazil další kluk. Byl mi zase povědomý. Věděla jsem, kam ho zařadit. Pobertovic parta. Jak jen bylo to jméno…zadíval jsem se na něj pozorněji, jako kdyby mi jeho pohled mohl prozradit jméno…měl špinavě blonďaté vlasy, byl poměrně vysoký a strašně pohublý a…byly to jizvy? Ano, nemohla jsem se mýlit. Remus Lupin. Snad jediný inteligentní člen Pobertů. Jak ten se s nima dal do kupy…?
Zkoumavě sena mě podíval. Moje modré vlasy opravdu nebyly typické pro holku mého věku. Ale já odvrátila pohled.
"Co potřebuješ, Reme?" ptala se Lily, když nic neříkal. Tak jsem se s tím jménem nesekla…
"Země volá, Lily. Seš primuska. Zapomněla si snad? Už tě hledám dobrých dvacet minut," nasadil zase bezstarostný tón.
"No jo! Promiň, Rebecco. Musím na poradu. Ale na hradě se určitě ještě uvidíme!" řekla mile a ještě mi zamávala. Rozloučil se i oproti všem předpokladům Lupin. Opět jsme se zadíval z okna. Začínala jsem poznávat okolní krajinu. A kruci! Já ještě nejsem převlečená! Rychle jsem si na zem shodila kufr a začala jsem narychlo vyhrabávat hábit. Samozřejmě mě přitom spěchu a rychlém převlíkání nenapadlo si zatáhnout…
Ten zástup idiotů byl opravdu dlouhej. Nutno podotknout, že za takovou chvíli se jich tam přihnalo celkem velký hejno…
"Vypadněte!" vykřikla jsem a kouzlem jsem zatáhla závěsy. Když jsme přijížděli do stanice v Prasinkách, už jsem stála připravená s kufrem u dveří. Stále tam byl jeden pobuda.
"Blacku, nemám na tebe náladu," řekla jsem dřív, než stačil něco velice inteligentního z tý svý pusy vypustit.
"Ale…no tak Rebecco," snažil se mluvit svůdně. Opravdu se vybral špatnej čas.
"Tohle si zkoušej na někoho jinýho. Já myslela, že rok odmítání ti stačil," řekla jsme hořce.
"Stejně zjistíš, že jsem pro tebe ideální…" řekl sebejistě.
"Ideální rohožka před dveře, pokud mě nepřestaneš zahlcovat těma svejma kecama a teď…uhni!" řekla jsme naštvaně. Jen se na mě usmál a odešel. Aspoň něco… větší hovado neznám. Možná je hezkej, ale ten mozek…žádnej. Nechápu, jak může prolejzat. Ale mě okolní svět nezajímá. Mě nic nezajímá.
Jediný na co jsem se mohla těšit v Bradavicích bylo moje domácí zvířátko. No, radši vám zatím neprozradím který…je strašně "originální" ale já ho miluju a Brumbál mi ho povolil. To byl jediný okamžik štěstí.
Jela jsem kočárem s nějakýma druhačkama. Holky, které si ještě před několika hodinama říkaly mé kamarádky, jely samy. No jo, v nouzi člověk pozná přítele. Ti mudrcové asi nebyli zas tak tupí…
Ve Velké Síni jsem seděla na kraji stolu. Přesně tak jsem se cítila…odstrčená. Zařazováni jsem ani nezaregistrovala. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Ohlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla.
Po večeři ke mně přišel Brumbál a vybídl mě, ať jdu s ním…
"Je mi neskutečně líto vaší ztráty. Chápu, že to muselo být pro vás strašné ztratit matku. A ještě takovýmto krutým způsobem…"
Už jsem ho dál nevnímala, nevnímala jsme svět. Nic neexistovalo. Jen jsem se sebe sama ptala…proč zrovna já?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 22. ledna 2008 v 21:35 | Reagovat

Jů. skvělá kapitolka... Bohužel už musím spat.. zbytek sand dočtu zítra.. :)

2 Pumprdle Pumprdle | 29. ledna 2008 v 18:21 | Reagovat

Je to fakt super!!!To sem nevěděla Lucko, že si taková spisovatelka!!!!

3 Helén Helén | 10. února 2008 v 18:47 | Reagovat

Ahoj Ivoušku !!!  Tento dar má Lucka od přírody , ale když ji chci potěšit komplimentem tak nepřítomě nedhodí : Tak si prevně přečti povídku od Anduel a potom mi skládej pocty. ------------ NĚCO V TOM SMYSLU

tak zatim

4 Izabela1996 Izabela1996 | Web | 24. května 2008 v 10:33 | Reagovat

Super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama